Jaroslav Hutka

Světlo a stín

Na zatuchlém dvoře
Tupě stín leží
Počíná si chrabře
Čáru světla střeží
S potěchou se dívá
Světla ubývá
Jeho vlastní šířka
Půl dvoru ukrývá
A přibývá

K večeru už doběh
Na protější zeď
Narovnal se v zádech
Ke střeše vyběh
Mezi domy běžel
Leh si v ulicích
Poslední světla kužel
Ztratil se v mracích
Zmlkli ptáci

Přehluboká tma město
I kraj zalehla
Noc hustá jak těsto
Zhluboka vydechla
Protáhla své údy
K zemi přilnula
Teď já budu vládnout tady
Tma pevně pravila
Vše zatměla

Na svých černých bedrech
Stín světlo musel nést
V těch největších vedrech
Jen při zemi lézt
A ta děsná bída
Těžká jak cihla
Tak ona nás tedy
Z prachu pozvedla
Stíny pohla

Z miliónu stínů
Jednotná jsme tma
Stejná od domu k domu
Vždy černou barvu má
Světlo bylo jedno
Stínů bezpočet
Proto světlo padlo
A tmě patří svět
Na tisíc let

Tma by jistě názor
Svůj nezměnila
Změnil ho však obzor
S trošičkou světla
Zazpívali ptáci
Světla přibylo
Zastesklo se slunci
Tak na svět vylezlo
A svítilo