Pavel Bobek

Bylo mi šestnáct let,
já znát chtěl svět,
náš dům byl jen mříž,
táta jen kýv, řek´ máš svůj věk
tak pojď chlapče blíž.

Do kapsy sáh
a dal mi klíč,
řek cestu dál už znáš
Až poznáš svět a budeš chtít
kam se vrátit máš.
je to tvůj rodný dům
tvůj rodný dům
tvůj rodný dům
tvůj rodný dům

Pak přešel čas
a můj strýc mi psal
a já věděl dřív
než jsem začal číst,
že si bůh tátu k sobě vzal

Na vlak jsem sed´,
pak městem šel
a dlouho bloudil tmou,
ale když jsem vzhléd´
náhle jako stín
tam stal přede mnou
můj rodný dům, ...

®: Náš plot,
rozbitá putna a pár holých zdí,
stará houpací židle,
nikdo však neseděl v ní,
byl tam cizí muž,
na šatech prach, bílou přilbu měl,
klíč mi na zem spad
a můj vlastní hlas náhle se chvěl,
to je můj rodný dům, ...

Řek´měl jste přijít dřív
už není čas,
raději běžte kousek dál.
Za pár dní
tu bude nová trať
a ten dům nám v cestě stál.

Pak vyšlehl blesk
a děsný třesk
z úst mu slova vzal,
já dál tam stál a do očí
černý prach mi slzy hnal,
můj rodný dům ...