Věra Martinová

A budu z nudy sudy válet,
pak vznikne oživení v sále,
snad ožije ten mrtvej bál,
co za bačkoru zatím stál.

A budu z nudy sudy koulet,
ať na mě všichni oči poulej,
spolek místních dam
bude hned ten tam.

A budu z nudy sudy krouhat,
pak do všech mužskejch vleze touha
a jistě všichni za mnou hned,
skulený spadnou na parket.

A budu z nudy sudy válet,
pak v uších znít mi bude stále,
kdopak, kdopak to je,
ta holka s nábojem.

Copak, copak s ní, copak, copak s ní,
copak, copak s ní, slyším jak sálem zní.
Copak, copak s ní, copak, copak s ní,
copak, copak s ní, slyším jak sálem zní.

To, že z nudy sudy válím,
ty sny se mi jen v hlavě dáli,
je bál a není tanečník,
to jsou mý pravdy skutečný.

A budu z nudy sudy válet,
to bude horší nežli nálet,
tím všechny vyděsím,
tou krásnou recesí.

Copak, copak s ní, copak, copak s ní,
copak, copak s ní, slyším jak sálem zní.
Copak, copak s ní, copak, copak s ní,
copak, copak s ní, slyším jak sálem zní.

Tenhleten nápad se mnou hrál,
když prostála jsem celej bál
a v tombole zbyl na mě sud,
to byla nejnudnější z nud.

Tak chtělo se mi sudy válet,
a brečela jsem přitom málem,
copak, copak s tím,
když nemám tančit s kým.