Ráno E otevřel jsem okno ven, tak bílej den,
že jen A nevěstu, a moh’ se E brát,
na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven
jak F# nad Vltavou Pražskej H hrad,
ráno je E naděje, co neumírá před polednem,
když A do oběda nevyjdeš G# ven,
kukneš se A na teploměr nálady a E podle pole
s H novinama začneš E den
®: Co člověk nemá, A má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
co může nedat, E dá, rovinu hledá na rovině plání,
jak smířit radost i H stesk, a Boha na nebi, hej, hej,
když se mu u srdce E blejská.
Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den,
že jen nevěstu, a do pekla moh’,
tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor,
co vrší se jak v létě stoh,
moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den,
do oběda času dost,
jak z jinýho století, jak vnucenej sen
si připadáš, jak špatnej host.
3 x ®:
Brontosauři
