Jaromír Nohavica

Napsal jsem si píseň
je to píseň tato
melodie nic moc
ani slova žádné zlato
Napsal jsem ji jen tak
z radosti a štěstí
že už zase mohu
nikdo nehrozí mi pěstí

Píšu co chci
co se mi chce
co mé srdce žádá
A pan kritik
hudební znalec
z toho strádá

Já ho chápu
já mu rozumím
já jinak písně skládat neumím
možná že umím
ale nechci
možná jsem propadl v poslední lekci
propadl pozlátku peněz a slávy
jenže co s tím když mě to tak baví

Milý pane
promiňte že hraju
já se kaju
Promiňte všichni
domácí i cizí
já už mizím
zvolna mizím

Napsal jsem si píseň
sloku, refrén, sloku
tak nějak to dělám
už třicetpět roků
Celé dlouhé roky
v levné masce barda
hraju si a zpívám
a bavím se jak malý Jarda

Hraju co chci
co se mi chce
co mé srdce žádá
A pan kritik
hudební znalec
z toho strádá

Pro něj jsem šejdíř
pro něj jsem kujón
pro něj jsem prošlý slepičí bujón
pro něj jsem bluma spadlá z višně
děvkař a frajer tvářící se pyšně
zhouba národa, špatný vzor
krycí jméno Nevermore

Promiňte všichni
že ještě hraju
já se kaju
Promiňte všichni
domácí i cizí
já už mizím
pomalu mizím.