Jiří Dědeček

Myslím, že to nejde: žít si beze strachu,
jako dítě jsem ten pocit míval rád,
přibylo však věcí, jež mě drží v šachu,
a já náhle nevím, čeho se mám bát, je to tak.

Nebylo by špatné bát se síly ducha,
a slabosti ovšem jakbysmet,
já se ale bojím hladu, války, sucha
a tisíce věcí, na který je hrůza pomyslet, je to tak.

Nebylo by špatné bát se klesnout dolů,
bát se převzít lotrů způsoby,
velmi se však bojím síly ducha volů,
která tímto směrem nezadržitelně působí, je to tak.

Nebylo by špatné bát se síly slova,
bát se říkat věci, které zabolí,
já se ale bojím města Litvínova,
jeho vpravdě pekelného okolí, je to tak.

Nebylo by špatné bát se síly mravní,
mě však už i tato opouští,
já se hlavně bojím vycíděných hlavní
a špinavých prstů na spoušti, je to tak.

Nebylo by špatné bát se sebe sama,
léta žiju s touhle obavou,
navíc však se bojím půdy pod nohama,
vody v řece, nebe nad hlavou, je to tak.

Nebylo by špatné bát se vhlípných vášní,
je to trapné, ale řekněte:
kdyby všichni lidé byli prostopášní,
nebylo by krásně na světě? Je to tak.

Nebylo by špatné aspoň z jedné čtvrti
zbavit se té hrůzy jalové
a bát se jen staré obyčejné smrti,
bát se jenom smrti jako takové ...