Karel Plíhal

V zahradě pod vrbou smuteční seděli

tiše jak pěna

tři andělé - dva byli skuteční, ten třetí

byla moje žena,

/: přisednout neměl jsem odvahu,

mlčeli patrně o mně,

duši mám čistou jak podlahu

po plese v Národním domě. :/



Určitě skončili u cifer, sčítajíc všechny mé hříchy,

až si to přebere Lucifer, nejspíš se potrhá smíchy,

/: obloha zčernala sazemi z komínů vesmírných lodí,

dokud jsou andělé na Zemi, nic zlého se nepřihodí ... :/