Oldřich Janota

Dozrály sluneční dýně
na rozpraskané červnové hlíně
a všude kolem po krajině
znějí mandolíny
a rozesmátí buddhové

Já také vrhám stíny
ale nezůstávám jim na roveň
já nevím co je pravda a co není
já nevím co je pravda a co není
to jenom zdálky vítr náhle běží po osení

A tak marně uléhám do potoka
mezi Hudlicemi a Svatou
a mrazivá voda mně natéká do ucha
a nevytéká patou

A všechno dál zůstává ve mně
a včerejší doteky tolik bolí
to jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích
to jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích
to jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích