Oldřich Janota

Chvíli chutnáš chlebem, chvíli trávou
polních cest
chvíli jasná ohněm, chvíli ledem,
jsi můj druhý břeh.
Celé dlouhé roky jako spící motýl
na okenním skle,
v patrech cizích domů slýchávám tvé kroky
a ve větru tvůj dech.

Jsi můj druhý břeh...


Jako hvězdář v údolí cítí v zádech žlutý měsíc stát,
když odcházíš jsem jako mrzák bez holí,
ale pak se cítím snáz.
Rozdáváš se setměním,
trháš peří o hedvábnou klec.
Oplácím ti za zranění zraněním
a pak říkám tak si leť.

Jsi můj druhý břeh, jsi můj druhý břeh.


Běžíš prázdnou ulicí,
kousek světla na setmělý dvůr.
Hledáš cestu za konečnou stanicí,
v duchu volám stůj.
A jako opilý muž na rohu,
který byl náhle zasažený bleskem,
jsme poznáním podobni zralým plodům,
ale nakaženi steskem

Jsi můj druhý břeh, jsi můj druhý břeh.
Jsi můj druhý břeh, jsi můj druhý břeh.