Oldřich Janota

Měl kdysi rád Prahu
a temný stín mágů
kráčel tak světnicí mlčící v davu
paprsek na lžíci
sklenicí napnutý v prachu
a žlutý oblouk duhy
a tisíc kroků uvnitř
stín rozvinuté stuhy
na pouhý dotek od stěny
je světlo blízké sněžení
do modré barvy vržený je stín

Když Mona Lisa
už kohouta slyšela
v galerii zvířat se křídla oken
do stěn tiše zavřela
a těžká řeka vlasů jim po tvářích padala
a křivá čára času
se jako bleskem kmitala
na obzoru stála, zářila a couvala
a žasnul jsem jak dokáže
jen tak usednout si do kouta
a vůbec na nic nemyslet
jen tichým vlnám naslouchat
když z obrazů je vánice
a napřažená levice už míří mimo hranice
obrazů ven



A povídal mi Frantík
že jak fajn si včera užil
spadaným listím když Nerudovkou plužil
a celou cestu dolů
seděl na své střeše na pomeranči měsíc
a opisoval večer
a kráčel přímo k řece
a protáhnul se škvírou
do Hladové zdi
do krmítek pro ptáky veverky a psy

a ještě chvíli ozářil
hebký kousek tmy
Seminářské zahrady
kde kdysi celé dny
ozářený sluncem
mrakem zastíněný
šel