Interpret: Pavel Dobeš
Pavel Dobeš - Ach ta rána (akordy)
Transpozícia ( -2 -1 0 +1 +2 )
1. Ráno se pArobouzím na smrtF#7 unavený,
než přijdu k vHmiědomí, poledne jEe,E7
jsem jako mAotor cestou F#7uvařený,
kroužky spH7ečené bez olejEe,E7
a všude Aokolo mne už tramvaje zvC#7oní,
vůněmi dnF#7ešního dne mé mH7ěsto vE7oní,
a stovky Aaut a spěch v radostných tvC#7ářích,
co radostný člF#7ověk, to Čech, všH7em se to dE7aří,
to jenom jAá se kaboním pod obecný vkC#7us,
jako když nF#7a svůj vlastní, hH7m, jdEu jak nAa funusC#7.
2. Ráno mě zastihlo v posteli paní Zdeny,
co tady dělám, je trapné se ptát,
sousedi dávno mají oči otevřeny,
jenom já civím, no snad ji mám rád,
je tady kalendář, a tak jím listuji,
snad najdu jméno, kterým snad přibližně se jmenuji.
3. Nechám si přes hlavu profrčet gazík,
ať se mi konečně rozední,
ať vím, kde žiji a který jazyk
je v téhle zemi úřední,
ať pochopím století a rok, co se píše,
už když se probudím, a ne, až jdu spát,
vždyť noc rychle přeletí, zas budík je slyšet,
a odkud mají lidi na mě, hm, furt ohledy brát?
4. Až budete číst tuto mou báseň
při ranní kávě, při holení,
při cestě v autobusu, v bufetu bez ubrusu,
v bivaku na Elbrusu po rozednění,
až budete číst tyto řádky
ve frontě na celer či na mrkev,
buďte si jisti, že nešťastný blázen,
autor, je ještě mrtev,
a vyřiďte paní Zdeně, že se jí klaní,
že na ni myslí denně před spaním
a nové plány že snuje
a za večeři, hm, že děkuje.
než přijdu k vHmiědomí, poledne jEe,E7
jsem jako mAotor cestou F#7uvařený,
kroužky spH7ečené bez olejEe,E7
a všude Aokolo mne už tramvaje zvC#7oní,
vůněmi dnF#7ešního dne mé mH7ěsto vE7oní,
a stovky Aaut a spěch v radostných tvC#7ářích,
co radostný člF#7ověk, to Čech, všH7em se to dE7aří,
to jenom jAá se kaboním pod obecný vkC#7us,
jako když nF#7a svůj vlastní, hH7m, jdEu jak nAa funusC#7.
2. Ráno mě zastihlo v posteli paní Zdeny,
co tady dělám, je trapné se ptát,
sousedi dávno mají oči otevřeny,
jenom já civím, no snad ji mám rád,
je tady kalendář, a tak jím listuji,
snad najdu jméno, kterým snad přibližně se jmenuji.
3. Nechám si přes hlavu profrčet gazík,
ať se mi konečně rozední,
ať vím, kde žiji a který jazyk
je v téhle zemi úřední,
ať pochopím století a rok, co se píše,
už když se probudím, a ne, až jdu spát,
vždyť noc rychle přeletí, zas budík je slyšet,
a odkud mají lidi na mě, hm, furt ohledy brát?
4. Až budete číst tuto mou báseň
při ranní kávě, při holení,
při cestě v autobusu, v bufetu bez ubrusu,
v bivaku na Elbrusu po rozednění,
až budete číst tyto řádky
ve frontě na celer či na mrkev,
buďte si jisti, že nešťastný blázen,
autor, je ještě mrtev,
a vyřiďte paní Zdeně, že se jí klaní,
že na ni myslí denně před spaním
a nové plány že snuje
a za večeři, hm, že děkuje.