1. Ráno se p C robouzím na smrt A7 unavený,
než přijdu k v Dmi ědomí, poledne j G e, G7
jsem jako m C otor cestou A7 uvařený,
kroužky sp D7 ečené bez olej G e, G7
a všude C okolo mne už tramvaje zv E7 oní,
vůněmi dn A7 ešního dne mé m D7 ěsto v G7 oní,
a stovky C aut a spěch v radostných tv E7 ářích,
co radostný čl A7 ověk, to Čech, vš D7 em se to d G7 aří,
to jenom j C á se kaboním pod obecný vk E7 us,
jako když n A7 a svůj vlastní, h D7 m, jd G u jak n C a funus E7 .
2. Ráno mě zastihlo v posteli paní Zdeny,
co tady dělám, je trapné se ptát,
sousedi dávno mají oči otevřeny,
jenom já civím, no snad ji mám rád,
je tady kalendář, a tak jím listuji,
snad najdu jméno, kterým snad přibližně se jmenuji.
3. Nechám si přes hlavu profrčet gazík,
ať se mi konečně rozední,
ať vím, kde žiji a který jazyk
je v téhle zemi úřední,
ať pochopím století a rok, co se píše,
už když se probudím, a ne, až jdu spát,
vždyť noc rychle přeletí, zas budík je slyšet,
a odkud mají lidi na mě, hm, furt ohledy brát?
4. Až budete číst tuto mou báseň
při ranní kávě, při holení,
při cestě v autobusu, v bufetu bez ubrusu,
v bivaku na Elbrusu po rozednění,
až budete číst tyto řádky
ve frontě na celer či na mrkev,
buďte si jisti, že nešťastný blázen,
autor, je ještě mrtev,
a vyřiďte paní Zdeně, že se jí klaní,
že na ni myslí denně před spaním
a nové plány že snuje
a za večeři, hm, že děkuje.
Pavel Dobeš
