Pavel Dobeš

Kostelíček

Transpozícia ( -2 -1 0 +1 +2 )

G Na kopci je kostelíček, C cesta k němu není složi G tá,

n D a zahradě tolik svíček, kdo je spočít G á.



Jaro, léto, podzim, zima, nevedou tam cesty tramvají,

když tam dojdu se svým klukem, už v kostelíčku zpívají.



®: Co C naučil se chodit, tak v devět hodin ráno každou G neděli

p D eřinu mi krade a skáče po mé p G osteli.



®: Týden člověk jezdí a těší se zas na doma,

nad ránem se vrací, a cesta bývá pitomá.



Po schodech nám vždycky zdrhne, žvatlá přitom ty své nesmysly,

prý v kostelíčku zvoní, tak abysme o nic nepřišli.



Zkontroluje vlčí máky, které se teď v týdnu rozvily,

hlava se mu třepe v obilí.



®: Ztratí se mi v poli, a spěch se ho už absolutně netýká,

když potká Ferdu Mravence anebo Brouka Pytlíka.



®: Leze po tý zemi, a vůbec ani neví, že je kulatá,

jó, vona není špatná, nebejt tolik od bláta.



Do kopce se kradem zadem až ku staré brance dřevěné,

někteří z nás ji přeskočili, někteří jí projdeme.



Až postaví všechny vázy, to je vždycky dávno poledne,

vítr kytky shodí, a už je nezvedne.



®: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,

oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží.



®: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,

oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží.



Cizí město, cizí jména, lidi vycházejí z kostela,

zbyli jsme tu sami, auta odjela.



Smeká se to dolů z kopce, křeníme se přitom na sebe,

zase jdeme špatně - opačně než do nebe.



®: Vracíme se domů cestou kolem košatého javoru,

jak na něm rostou vrtulky, co létají bez motoru.



®: My radujem se z toho, i když třeba tráva žloutne po létě,

my, co jsme jen jednou na světě.

My musíme být šťastní, i když jenom tráva žloutne po létě,

my, co jsme jen jednou na světě.