*: Když G po dvaceti letech potkáš kamaráda,
se kterým sis na vojáky hr Ami ál,
n D7 a četníky, na zloděje, na semafor u koleje,
na kuřáky listí a tak d G ál,
na doktory medicíny a na ještě větší klukoviny,
až se d G7 ětský rozum č C ervenal,
m Ami ůže to být radost, nebo jenom t D7 aktu zadost,
g
může se stát, že půjde dál.
A ty budeš stát v dlouhé c D7 hodbě
a pohled z něj nespust G íš,
dokud ti neselžou oči D7 obě,
dokud to všechno v sobě nepřekřič G íš.
Kdybys byl poeta, napsal bys báseň,
kdybys ho neznal, snad bys mu záviděl,
ale ty jseš klaun a o otci blázen,
jakého nikdo ještě neviděl.
Odcházíš dolů mezi náklaďáky
a mezi lidi, co tě pozdraví,
dají ti panáka, žádné dlouhé fraky
panáka na kuráž a na zdraví.
A pak tě viděj’ lidi v telefonní budce,
změněným hlasem přes kapesník špinavý
jak křičíš:"Chci mluvit s kamarádem,"
a telefon se s tebou nebaví.
My všichni měli kdysi spolužáky,
v myšlenkách vracíme se znovu do školy,
pešek okolo nás chodívá taky
a máme obyčejné idoly.
A tak nás viděj’ lidi v telefonní budce,
změněným hlasem přes kapesník špinavý
jak křičíme:"Chci mluvit s kamarádem,"
a telefon se s námi nebaví.
Pavel Dobeš
