Pavel Dobeš

*: Když po dvaceti letech potkáš kamaráda,

se kterým sis na vojáky hrál,

na četníky, na zloděje, na semafor u koleje,

na kuřáky listí a tak dál,

na doktory medicíny a na ještě větší klukoviny,

až se dětský rozum červenal,

může to být radost, nebo jenom taktu zadost,

g

může se stát, že půjde dál.



A ty budeš stát v dlouhé chodbě

a pohled z něj nespustíš,

dokud ti neselžou oči obě,

dokud to všechno v sobě nepřekřičíš.



Kdybys byl poeta, napsal bys báseň,

kdybys ho neznal, snad bys mu záviděl,

ale ty jseš klaun a o otci blázen,

jakého nikdo ještě neviděl.



Odcházíš dolů mezi náklaďáky

a mezi lidi, co tě pozdraví,

dají ti panáka, žádné dlouhé fraky

panáka na kuráž a na zdraví.



A pak tě viděj' lidi v telefonní budce,

změněným hlasem přes kapesník špinavý

jak křičíš:"Chci mluvit s kamarádem,"

a telefon se s tebou nebaví.



My všichni měli kdysi spolužáky,

v myšlenkách vracíme se znovu do školy,

pešek okolo nás chodívá taky

a máme obyčejné idoly.



A tak nás viděj' lidi v telefonní budce,

změněným hlasem přes kapesník špinavý

jak křičíme:"Chci mluvit s kamarádem,"

a telefon se s námi nebaví.