Petr Hapka

Vidoucí, ale neviděná,
jak profesionální vrah,
jsem listím, křovím ověnčená.
Měsíc se pase na hvězdách
a světlo v jejich útrobách
je nelítostné jako stěna,
na kterou sama házím hrách
Vidoucí, ale neviděná.

Slyšící, ale neslyšená
jak inspicient za scénou,
mám z první ruky všechna jména
i se závratnou ozvěnou.
Jsem hradní studnou bezednou.
Jsem jako ona přinucena
cokoli spolknout najednou -
Slyšící, ale neslyšená.

Vidoucí, ale neviděná,
jak superšpion v románech,
sleduji orkán v stéblech sena.
A prsty na tvých ramenech.
A přivítání v kolenech,
jež jsou jak brána otevřená.
Někdy je těžké hledať dech
Vidoucí, ale neviděná.

Slyšící, ale neslyšená.
Jediná - jistě bohudík
na celém světě obležená.
Teď vím, že příští okamžik
konečně dojde na výkřik
a určitě vykřikne žena.
Jsem, i když nezadržím vzlyk,
Slyšící, ale neslyšená.