Zda – li pak oči básníka,
Jež slovy dotýká se hvězd,
Vnímají tytéž barvy
Nad střechami měst
Zda – li pak srdcem proutníka,
Tedy jestli ňáké má,
Zda – li pak jím tatáž krev
Jako v mém obíhá
Ptám se i tebe, bože,
Jestli vlastně někde seš,
A jestli jo, koukáš z lóže
A nebo z prašných cest
Zda – li pak se ptákům v nebi
Taky zdají sny,
Když s anděly dolů hledí
A počítají naše dny
A komu patří všechna láska
A komu příkoří,
Proč jednomu oheň praská
A druhému nehoří
Otázky se časem množí
A já pořád žiju, to je boží
Dokud je na co se ptát,
Nemusím se smrti bát,
Ta přijde, až poleví nadšení
Z toho, že sme tady na Zemi.
Proč si města ukusují z polí
A mizí kouzla starých míst,
Proč je pán kdo sám se zvolí
A tím spíš je si sebou jist
Kolikrát je člověk na světě,
Než se naučí mít rád,
A proč je podzim zrovna po létě,
Jinak nic nemá pevnej řád
Proč máš oči v barvě topasu
A srdce z kamene,
Proč on tě smí držet u pasu
A mě pořád říkáš NE
Dokud je na co se ptát,
Nemusím se smrti bát,
Ta přijde, až poleví nadšení
Z toho, že sme k sobě stvořeni
Dokud je na co se ptát,
Nemusím se smrti bát,
Ta přijde, až poleví nadšení
Z toho, že sme tady na zemi