Vladimír Mišík

Desítky stovky domů
v nich se topí sny
na mostě po ránu
déšť smývá poslední
blesk temný noci
stíny promítá
ten kdo ho spatří
už nikam nespěchá

tvář klesá níž
v tichu nedělním
jsem sám
jen se rozední – mizím

desítky stovky domů
rozjásaný dav
pár těžkejch bot
řev počmáraných hlav
do noci spolu jdou
těla s duší cizí
jsou domy plný slunce
domy televizí

to je to město o kterým nic nevím
město plný kouře město z peřin

desítky stovky domů
v nich se topí sny
ulicí slepou stoupám
stoupám k polední
v prasklinách zdí
tep města počítám
do vody z mostu – svůj život promítám