Eva Henychová

Zaťukala na okýnko, lehká jako vánek.
Sousedi si pořídili zmrzlinový stánek.
Ptám se jí, proč k zámožnějším nechce se radš znát.
Ona na mě:"Mlč, teď já se budu ptát!"

Vkradla se mi do srdce a neřekla proč.
Křikla na mě:"Do džbánu pivo mi stoč!"
Otázka šedivá a špinavá jak Země.
Bez měsíčního nájemného léta bydlí ve mně.

Snad vylezla z bážin, kouše, saje, rdousí.
V pivní pěně vyprala si do běla své vousy.
Prý chce vyhrát nad životem, koupila si los.
V ušmudlaných penězích a slzách máčí šos.

Dýchej, člověče, dýchej, no tak dýchej,
dokud máš pro koho a co.
Zpívej, člověče, zpívej, no tak zpívej, zpívej!
Zpívej, skřívánku, zpívej, zpívej, prosím,
pro ticho
a taky pro prázdno
pro mrtvo
pro nic
pro to všechno zpívej!