Kryštof

Nocí světélkuješ, vždy když bloudím
a loudím ze tmy jas,
malířům slov do palet se vkrádáš a zas…
Mezi rty mi změníš v jemné chvění
ten rým, co má
na váhách tíhu snění, a já…

Pak z hlubin moří Ti vesmír stvořím,
z rytmů ticha hlas, co dýchá,
a z vodní pěny tělo ženy...

Nocí světélkuješ, vždy když s bděním
změním se v tón
všech harmonií, v symfoniích jak zvon
rozezníš mě a v roztříštěné světy,
co v nás tiše spí,
se rozložíš v dva leknínové květy...já vím…

z hlubin moří Ti vesmír stvořím,
z rytmů ticha hlas, co dýchá,
a z vodní pěny duši ženy...