Ponúkame vám aktuálny rozhovor, ktorý vznikol pri príležitosti vydania debutového albumu jazzového gitaristu Libora Šmoldasa. Otázky kládol Ondřej Konrád.
Nepřemýšlel jsem příliš o tom, do jakého stylu se zařadit. Deska obsahuje skladby, které jsem napsal asi za poslední tři roky. Ovlivnilo je mnoho věcí: hudba, kterou jsem poslouchal, muzikanti, se kterými jsem se setkal, ale i můj osobní život. Jako se všechny velké věci v životě skládají z věcí úplně malých, tak se spojilo množství mých zážitků a zkušeností a vznikla hudba, která by se dala označit jako moderní jazzový mainstream, to však nebyl záměr.
Po dvou kritikou i jazzovou veřejností velmi dobře přijatých albech Organiku Ondřeje Pivce, na kterých se podílíš i autorsky, přicházíš s vlastním CD, přinášejícím hudbu vyrostlou vlastně z týchž kořenů. V čem je podle tebe jiné?
Zatímco na repertoáru Organic Quartetu se autorsky podílíme všichni čtyři, album On the Playground obsahuje šest mých skladeb a dva mnou upravené standardy, takže je daleko víc o mně. Hraní v triu a v kvartetu se hodně liší, každý z hudebníků má daleko víc prostoru, ale zároveň také na každém víc záleží. Podle některých hudebníků je jazzové trio vůbec nejlepší obsazení. I když se samozřejmě nevyhýbám jakýmkoli sestavám, trio mě baví nejvíc.
Ony kořeny tkví v 60. letech, v odkazu kapel s určujícím zvukem Hammondových varhan [organ], v nichž vždycky měli podstatnou roli kytaristé, často i coby lídři – Wes Montgomery, Grant Green nebo George Benson. Zabýval jsi se studiem jejich hry?
Patřím mezi muzikanty, kteří se učí hrát hlavně studiem sól výjimečných hudebníků, například i výše zmíněných kytaristů. Myslím si, že je dobré nechat se jimi ovlivnit, ale ne je napodobovat. A o to se také snažím. Při cvičení kopírovat dobré muzikanty a nasávat okolní hudbu jako houba. Během hraní se však pokouším na všechny tyto věci zapomenout a nechat volně plynout melodie, které se tvoří kombinací nabytých hudebních vědomostí a mé vlastní hudebnosti. Ne vždycky se to však daří...
V nedávné době navázali na tuhle éru kytarista Peter Bernstein a varhaník i klávesista Larry Goldings. Cítíš tu nějaké vnitřní sepjetí s jejich muzikou?
Peter Bernstein je snad můj nejoblíbenější současný kytarista. Trio Goldings–Bernstein–Stewart mám hodně rád. Jejich způsob hry je vlastně úplně tradiční a zároveň stoprocentně moderní. To je věc, která mě v hudbě a v umění obecně hodně baví. V dnešní době se muzikanti často křečovitě snaží být moderní a zatím zapomínají na pravidla a kořeny, z kterých jazz vyrostl. Přitom ti nejmodernější hudebníci, co jsem kdy slyšel, jako Bird, Miles, Monk a další, se vyznačovali obrovskou znalostí hudby, která byla před nimi, a měli k ní úctu.
A existují případně nějaké další inspirační zdroje?
Když začnu s výčtem svých oblíbených hudebníků, tak nebudu umět přestat. Nechávám se inspirovat vším, co slyším. Největší vliv na mě mají asi Charlie Parker, John Coltrane, Wes Montgomery, Kenny Burrell, Tom Jobim, Antonín Dvořák, Thelonius Monk, moje žena, Peter Bernstein, Joao Gilberto, Chet Baker, Jim Hall, Brad Mehldau, Beatles, Grant Green a hodně dalších.
Oproti Organiku je tvá deska o něco křehčí, bez saxofonu a s polským, vysloveně jazzovým bubeníkem Lukaszem Zitou. V čem on přispěl k původnímu záměru?
Když se mi v hlavě zrodil nápad natočit desku v tomhle obsazení, vzal jsem telefon a zavolal nejlepšího bubeníka a nejlepšího varhaníka, které znám. Zeptal jsem se jich, jestli se mnou chtějí natáčet, a oni k mému štěstí řekli, že ano. Lukasz i Ondřej byli skvělí, nemusel jsem jim o skladbách prakticky nic vysvětlovat, sami okamžitě vystihli správný způsob, jak je hrát, a zároveň je obohatili každý o svou jedinečnou individualitu. Zatímco s Ondřejem jsme prakticky v každodenním kontaktu, Lukasze jsem před natáčením znal v podstatě jenom z desek. Velký dojem na mě udělalo, jak rychle se s námi dokázal hudebně i lidsky propojit. Přestože je starší a daleko zkušenější, nedával to nijak najevo a hudbu, kterou viděl poprvé až ve studiu, okamžitě přijal za svou. Líbí se mi, jak propojuje tradiční a moderní jazzové bubnování, to byla také jedna z hlavních věcí, které jsem od něj čekal, a přesně to (kromě jiného) také do naší společné hudby přinesl.
Studoval jsi jazzovou kytaru mimo jiné u Davida Dorůžky. I když na svém debutu hraješ jinou hudbu, než jakou dělá on, přesto na tebe asi měl nějaký vliv. V čem hlavně?
Jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se od Davida naučil, je, že těžko můžu hrát jako on, když nejsem on. Společně s Petrem Zelenkou byl pro mě David Dorůžka zásadním učitelem. Většinu z věcí, které dnes vím o hraní na kytaru a o hudbě vůbec, je právě od nich dvou. V současné době plánujeme s Davidem společnou desku v duu. Je to pro mě velká čest a hodně se na to těším.
Tvé členství v Organiku a Pivcova zásadní účast na tvé desce můžou vyvolat dojem, že jste vytvořili jakýsi tandem. Existují společné projekty i do budoucna?
Ondřej Pivec je výjimečný hráč. Nejenže je to nadaný a pracovitý muzikant, ale taky se naučil na hammondky, což se opravdu jen tak někomu nepodaří, zvláště u nás. Mám velké štěstí, že s ním můžu spolupracovat, protože jazzová kytara a varhany se k sobě mimořádně hodí a ne každý kytarista má možnost potkat se s tak dobrým „hammonďákem“. Vzhledem k tomu, že spolu hrajeme v Organiku i v mém triu, tak o společné projekty a nahrávky v budoucnu určitě nebude nouze.
Zdroj: 2media
Foto: Liborsmoldas.com
