Aneta Langerová

^G , ^C , ^G , ^C
Na zi ^G mu si zamkli ^C dům,
naposled ^G kývli souse ^C dům,
i růže ^G jsou ukry ^C tý bezlis ^G tý. ^C
Pak se ^G schová do mra ^C ků,
beznaděj, ^G opak zázra ^C ků,
svět se ^G ve dvou a v obě ^C tí líp pocho ^G pí. <sup>C

Emi</sup> Jenže co se ^D schová to se poztrá ^C2 cí,
^Emi proto jsou ^D zámky otevíra ^C2 cí.
^Emi Noc je ukrývá, ^D den co se nedívá, jak ^C2 spí
a ráno jim odle ^G tí… ^C , ^G , ^C

Ještě ^G chvíli můžou ^C spát,
tam kde se ^G nechce nikdo ^C ptát,
kde není ^G nutný říkat ^C víc, než ^G nic. ^C
Emi Pak přiloží do ^D kamen,
ruku v ^C2 ruce půjdou ven,
svět ten ^Emi už je nechy ^D tí v neby ^C2 tí.

^Emi Jenže co se ^D schová to se poztrá ^C2 cí,
^Emi proto jsou ^D zámky otevíra ^C2 cí.
Noc je ^Emi ukrývá, den co se ^D nedívá,
slova ^C2 spoutaná snění ^D vetkaná,
chodí ^Emi po špičkách
a den se ^D nedívá, jak ^C2 spí.
Protože ^Emi z kopců se ^D jednou musí ^C2 dolů
a každý ^Emi dveře ty se ^D musí otev ^C2 řít,
ty co ^Emi nejsou a ^D maj, tak ^C2 budou spolu
a ^Emi vítr v sobě ^D nosí bezvě ^C2 tří.

Noc je ^Emi ukrývá, den co se ^D nedívá, jak ^C2 spí
a ^Emi vítr v sobě ^D nosí bezvě ^C2 tří.
Tady ^G dap daeu...
Tady ^C dap daeu...