Plakalo A Dobro na rohu s Láskou,
Pokora zpívala jim druhej hlas,
před sebou klobouk a v špinavejch blůzách zpívali D hlad,
a kolem E lůza, v rukou kameny a bahno a žluč,
za pár Hmi drobnejch je nutila E smát,
Hmi výkřiky "sražte je a nenechte být",
někdo E přines’ první dříví, oni E7 zůstali stát.
Moudrost je hloupost, co vymyslel někdo,
aby se lidé mohli trápit jen,
čím toho člověk ví víc, tím smutnější mu připadá svět,
jak bezohledně jednoduchost blaženě spí,
šťastná, že neví nic,
lemtá si svou skleničku a na mastnej stůl
hlava padá, co asi říct?
®: Že hvězdy A za noci když na nebi svítěj’,
můžeš si číst z jejich krásných jmen,
a z knížek básníků že voní to krásou, když verše D zní,
že v E podvědomí máme všichni jasnej cíl:
Hmi pomáhat a v ústraní E být (stát),
že Hmi láska je to jediné, s čím přežít se dá,
a E bolest přijde, když nejde E7 žít.
Poslední první budou, až přijde ráno,
na schodech kamsi budou zástupy stát,
a ten, kdo nevěřil, co moudře je psáno, asi bude se bát,
a všechno nenávratně sečteno přijde,
aby se zpovídal, už nepůjde lhát,
domů se jde tak strašně snadno,
jsou cesty, odkud nejde vrátit se, vstát.
3 x ®:
Brontosauři
