Daniel Landa

Nevím proč jsem poslední noc nemohl spát,
přece není tu nic, čeho měl bych se bát,
jdu zas krysy jak obvykle na smrt hnát,
co je to za mrak, co se mi do mysli vkrad.
Vím co je umírat, znám všechnu bolest tady toho světa,
mě neublíží nenávist, už vůbec ne zlá věta,
když cit se zvolna probouzí, to s Krysařem je veta,
musím odejít hned, jak dozní píseň staletá.
Radši ať pojdu, ať smrt mě skolí,
láska nepatří do srdce Krysaře,
co po mně chceš, Osude, vždyť to bolí,
proč podíval jsem se dnes týhle ženě do tváře.
Na obzoru vidím matně rudou skvrnu, je jako krev,
k tomu slyším, a to je špatně, lidí řev.
Jak voda dav se valí, teď už jej nezastaví nejpevnější val.
Ta síla trhá skály, a bůh se na to ani radši nedíval.
Vidím jak domy hoří, jak někdo bezdůvodně krev tu prolévá.
Jak hodnoty se boří, z tý hrůzný představy mě horko polévá.
Musím zůstat tím, kým jsem byl,
jako prázdnej pokoj v opuštěným domě,
díky za to, že jsem pochopil,
že láska není pro mně.
Osude, jak jsem Ti teď za výstrahu vděčný,
ještě dneska tohle místo opustím,
pro tenhle kraj jsem velmi nebezpečný,
díky za to, že to vím.