Devítka

Z lásky trochu blázen Romeo zpívá

serenádu ulice a každej se dívá,

jak ze stínu pod lampou jeho slova letí k ní,

co ty, co já, co s náma dvěma bude dál.



Julie když ho vidí, u srdce ji pálí,

jak pod oknem stojí a zpívá a cizí tóny z dáli zní,

jak stovky stejných jako on, jako oni, jako my

svých hvězd se ptaj': co víc ti, lásko, můžu dát?



®: Julie, kostky už dávno hodil čas,

ale já vím, že stejný srdce bije v nás,

a z uší se mi vytrácí ta píseň z filmu,

kdy, sakra, budeš schopná říct:

ten čas byl trochu zlej, Julie?



Půjdeš se mnou zpátky, tímhle směrem stál kříž,

ty cesty byly sprostý a zlý, jenom ten svět byl týž,

pro tebe sním ten svůj sen, sen padlých andělů,

jak mě můžeš brát jako jeden ze svejch údělů?



Spoustu toho neumím, třeba mluvit jako v TV

a psát písničky o lásce, jaká je - to stejně nikdo neví,

ale vše, co můžu, chci ti dát, polibek přes mříž veršů svých,

až jednou zavoláš, skončím s tím vandrem po štacích.



®: Julie, dávno jsi jiná než ten film,

žádný hvězdy nad hlavou a láska za hrob, o níž sním,

však místo pro nás musí být aspoň v tom filmu,

snad ho zase jednou budem hrát a z lásky slzy krást, Julie.



Z lásky trochu blázen Romeo zpívá

serenádu ulice a každej se dívá,

jak ze stínu pod lampou jeho slova letí k ní,

co ty, co já, co s náma dvěma bude dál.