V zrcadle k E aluží prohlížím svůj svět,
déšť nechám st A7 ékat tiše po vlasech,
za límec p C odzim mi uklád D á svý vyznán E í
a jak ty stromy k ránu na duši led
v kabátě zv A7 yků a čekání,
až něčí těžká b C ota prorazí tu námrazu
šedivejch D uspěchanejch let.
®: A my budem zas (budem zase) hr E át jen tak pro všechny svý zn G#mi ámý,
zase budem v F#mi ítat slunce na strán A ích našich známejch h E or H7 ,
ze života d E áme šít frak pro ztracený fl G#mi ámy
a bílý místa, c F#mi o nám rostou na skrán A ích,
překryjem k H7 ouřem z cigaret.
Na cívce osudu se točí film,
kterej už každej z nás dobře zná,
defilé vteřin, hodin a dní, co jsou dávno pryč,
a stejně věřím, že se jedenkrát
sejdem zas nahoře, zas na pár dní,
a léta v tváři napsaný nám smaže noc,
co přejde, až my budem chtít.
®:
®: + a budem zase hr A át jen t E ak ...
Devítka
