František Nedvěd

^D Já nosila jsem v ^G sobě tajný ^D přání, ^Hmi když ^G Františkovi ^A aplaudoval ^D sál
^{A D} zpívat s ním a ^G třeba do ^D svítá ^Hmi ní ^G všechny písně, ^A které on by ^D znal
Ten diblík dneska diblíkem už není a pořád zpívá jako o život,
na tom se už sotva něco změní, když zkusíme to podle stejných not

R: ^D My dva a s námi ^G ranec plnej pís ^Hmi ní co se ^G za ty ^D roky posbí ^D rá ^{A D} kdo jako my dva ^G po životě ^Hmi žízní ^{D G} sám barevný šál ^A v rukách prostí ^D rá
My dva a s námi požehnaně křížků,
ráno se vždy půjdem poklonit,
naše sny už nabírají výšku,
vždyť stačí dlaně větru nastavit.

Já hladila mu často zlatý vlasy a loudila o jeden pohled víc,
když zpívá, tak proč od rosy mám řasy a ruměnec mi přebarvuje líc.
Ta malá holka ke zpěvu má vlohy a úsměv, kterej umí čarovat,
tak čert vem´ její trochu krátké nohy, hlavně, když se na nich může stát.

R: My dva...

Tréma zase hlasivky nám svírá a píseň zní jak vítr v údolí,
ať nás nikdy neopustí víra a co chce, ať si říká okolí.

R: My dva...