Hana Hegerová

K malemu oknu do dvora
nemoci svoji prikovana
vyhlizet chodim doktora.
Dole vsak stoji amfora
na ktere sedi cerna vrana,
svuj vrani vysmech krakora.
Sklem okenim horke celo ochladim,
cim vsak zadrzim slzy, co hloupe ronim?
Vim, nechci vic, nez slyset te tu jit,
tim snad zastavim svuj plac.
Stihla me strela Amora,
ted po ni zeje ve mne rana,
ktere je treba doktora.
Jsem jako pukla amfora,
na ktere sedi cerna vrana,
svuj vrani vysmech krakora...
Pukla jsem vzteky, tak to byva,
nekdo jde jen tak kolem, sotva vi,
ze ranil laskou, zpatky se nepodiva
a vrani skreky, ty to nespravi.
Asi mi chybi pokora,
ze chci byt hodne, hodne milovana.
Snad je to prilis pro tvora,
ktery ma okno do dvora!
Na kterem stoji amfora
a na ni sedi cerna vrana,
ktera svuj vysmech krakora.
Ze jsem jak pukla amfora
znova a znova slepovana.
A moje otevrena rana
a moje otevrena rana
marne, marne hleda doktora!