Hana Hegerová

Když okna první elektriky
poslala známé cukrbliky
záclonám mého pokoje
a úsvit p?išel stisknout kliky
- tak po klávesách harmoniky
šly tóny d?lat rozbroje.

Pod st?echou kdosi hrál.
N?kdo se tomu smál,
zatímco jiný dostal vztek.
Tak ?i tak každý den
hlásil se refrénem:
"Já dnes
mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialových fialek."

Tak chodilo to každé ráno.
A n?kdo ?íkal: "Nevídáno,
a? se ten chlápek pobaví."
Další však ?íkal svojí žen?:
"Dost divný p?ístup k hygien? –
vždy? p?ipraví se o zdraví."

Naho?e zatím hrál
doty?ný klidn? dál
- všem nájemník?m ve spolek.
Jak p?ání "Zlomte vaz"
nám p?edával sv?j vzkaz:
"Já dnes
mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialových fialek."

Postupn? se všem zalíbilo
budit se písní, zvláš? když lilo
s harmonikou tahací.
Za?li jí ?íkat akordeon,
já ?íkala Alain Delon
tomu, kdo bydlel v oblacích.

Už se to st?ží n?kdo doví,
kdo tenkrát bydel mezi krovy
starého domu v Karlín?.
Odešel prost? jednou k ránu
z bytu, co nikdy nem?l vanu
a von?l nejvýš po vín?.

Tím, co nám tady hrál,
nás vlastn? obelhal,
?ekli si všichni ve spolek.
Já v špatném po?así
však dodnes zpívám si:
"Já dnes
mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialových fialek."