Hana Zagorová

Dívka s černou flétnou

bloudí ulicí, tóny oknem vlétnou,

tóny tajemné, tóny hladící.



Já tu hudbu slýchám dříve než jdu spát,

sním a nepospíchám,

půlnoc bude bít, flétna bude hrát.



Proč dívka má mou tvář

i chůzi váhavou,

proč kolem ní je zář,

když přikrývám se tmou.



Jak portrét z výstavy

tu dívku dávno znám,

dnes nemá šál

a chybí rám.





Proč dívka má můj hlas,



proč má můj smích i splín

a stejně štíhlý pas

i účes, náruč, klín.



Snad tenhle příběh psal

sám Edgar Allan Poe.

A kdo jsem já?

A kdo jsem já z nás dvou.



Vídám v lesku louží páry milenců,

můra ve mně krouží,

půlnoc bude bít, půlnoc milenců.



Dívka s černou flétnou

dál mě bude hrát,

tóny oknem vlétnou,

já se budu ptát, já se budu ptát.



Proč dívka má mou tvář

i chůzi váhavou,

proč kolem ní je zář,

když přikrývám se tmou.



Jak portrét z výstavy

tu dívku dávno znám,



dnes nemá šál

a chybí rám.





Proč dívka má můj hlas,



proč má můj smích i splín

a stejně štíhlý pas

i účes, náruč, klín.



Snad tenhle příběh psal

sám Edgar Allan Poe.

A kdo jsem já?

A kdo jsem já z nás dvou.





Proč dívka má můj hlas,



proč má můj smích i splín

a stejně štíhlý pas

i účes, náruč, klín.



Snad tenhle příběh psal

sám Edgar Allan Poe.

A kdo jsem já?

A kdo jsem já z nás dvou.