Hana Zagorová

Jen co napadne sníh

rázem změní se v klih,

zas nás přilepit stih´

k dlažbě na refýžích.



Stih nám nastražit lest,

město zaťalo pěst.

V téhle chvíli si říkám,

já chci vzhůru se vznést.



Já chvíli jsem balónem,

můžu plout bezbřehou oblohou,

stát se tou tečkou v dálce.



Já chvíli jsem balónem

plujícím povětřím

mířícím bůhví kam.



Jen co pominul chlad,

červen do ulic vpad´.

Asfalt začíná tát,

léto dalo nám mat.



Já už nechci se plést

v pasti klikatých cest.



Víčka zavřu a cítím,

jak je snadné se vznést.



Já chvíli jsem balónem,

můžu plout bezbřehou oblohou,

stát se tou tečkou v dálce.



Já chvíli jsem balónem

plujícím povětřím

mířícím bůhví kam.



Jen, co do kotlin měst

kouknu očima hvězd,

vždycky znovu si říkám,

jak je dobré se vznést.



Já chvíli jsem balónem,

můžu plout bezbřehou oblohou,

stát se tou tečkou v dálce.



Já chvíli jsem balónem,

můžu plout bezbřehou oblohou,

stát se tou tečkou v dálce.



Já chvíli jsem balónem,



můžu plout bezbřehou oblohou,

stát se tou tečkou v dálce.



Já chvíli jsem balónem,

můžu plout bezbřehou oblohou,

stát se tou tečkou v dálce…