Hana Zagorová

Tys toužil jít přímo, já oklikou zas.

Vždy na puntík přesný a já nikde včas.

Můj sen byl žít v městě a tvůj podél řek,

tvou zbraní byl úsměv a mou zase brek.



Až jednoho rána jsi moudřejší vstal,

mě ustoupil ve všem a svého ses vzdal.

Teď obrazem mým jsi, jsi svědomitý,

jen jedno už nejsi, už nejsi to ty!



Co mám z výhry své, co mám?

Co mám z výhry své, se ptám.



Už nechci se dívat, jak den ze dne míň

teď z tebe mi zbývá, až zůstane stín.

Vždy měl jsi svůj názor a měl jsi svůj šarm.



Teď přitakáš ve všem, co já z toho mám?



Co mám z výhry své, co mám?

Co mám, zoufalá se ptám.

Co dál?



Jak ses celý proměnil, já žasnu nad ránem,

moc se bojím otázku ti dát,

udělals to z pohodlí či z lásky ke mně jen?

A tak mi zbývá se ptát…



Proč jednoho rána jsi moudřejší vstal,

mě ustoupil ve všem a svého ses vzdal?

Teď obrazem mým jsi, jsi svědomitý,

jen jedno už nejsi, už nejsi to ty!



Co mám z výhry své, co mám?

Co mám z výhry své, se ptám.



Co mám z výhry své, co mám?



Co mám z výhry své, se ptám.

Co mám, zoufalá se ptám.

Co mám z výhry své, co mám?

Co mám?