Hana Zagorová

Jako jindy zdá se mi,

chrastí schránky v přízemí.

I dnes ráno přišla zpráva,

celý svět že vstává.

Ospalí se dívají z oken

prvních tramvají.



Jako jindy škrtnu sirkou,

kávu vařit dám.

Jako jindy v černé kávě

v příští chvíli

rozpustíš svůj sen.



Jako jindy vklouzne slunce

krajkou záclon do čtyř bílých stěn.

Jako jindy chci tě líbat,

ještě chvíli hladit po vlasech.

Jako jindy chci ti říkat,

vzbuď se, lásko,

už je na čase.



Jako jindy vzrůstá spěch,

město sténá v základech.



Kdekdo v autě zapíná si

bezpečnostní pásy.

Nervózní sbor klaksonů

překřičí tu zbytky snů,

sotva řekneš dobré ráno,

navíc není čas.



Jako jindy v černé kávě

jedním douškem

rozpustíš svůj sen.

Jako jindy vklouzne slunce

do čtyř k sobě přitulených stěn.



Jako jindy chci tě líbat,

jen tě zvolna hladit po vlasech.

Jako jindy chci ti říkat,

vzbuď se, lásko,

už je na čase.



Jako jindy dláždění zvukem

spěšné chůze zní.

Jako v proudu uschlé kvítí,

svět se někam řítí.



Jako jindy další den

nese náklad věčných změn

a já vím, že ani nám

se změny nevyhnou.



Jako jindy v černé kávě

jedním douškem

rozpustíš svůj sen.

Jako jindy vklouzne slunce

do čtyř k sobě přitulených stěn.



Jako jindy chci tě líbat,

jen tě zvolna hladit po vlasech.

Jako jindy chci ti říkat,

vzbuď se, lásko,

už je na čase.



Všechno bude zkrátka stejné,

jak to bylo asi tisíc let.

Bílé slunce, černá káva,

jenže dnes to bude naposled.



Všechno bude téměř stejné,



jako závěs odsunu ten klid.

Všechno bude téměř stejné

kromě mého přání

zase jít dál…