Hana Zagorová

Rádio mi včera v autě hrálo,

hlasatel řek´ za pět minut půl.

Slunce za sklem jen tak slabě hřálo

na silnici rovné jako stůl.

Po ránvěji šel sám, snad chtěl stopem

motor ztich´ a on mi povídá,

týden tu, co brala život hopem, nevídám.



Křižovatka šest dvou dlouhých dálnic,

tam ji jednou viděl naposled,

jak se smála a víc už dál nic,

nikdo neví, kdy se vrátí zpět.

Křižovatka šest dvou dlouhých dálnic,

tam ji jednou v dešti objímal,

než zas byla pryč.

A víc už dál nic, vítr vál.



Nechtěl se svést a jen se díval do aut,

jak se valí sem a zase tam

a pak řek mi: zdá se, že jsem knokaut;

vím, že se jí nikdy nedočkám.

Po ránvěji šel sám, dál jsem jela,

v srdci jako když mě poraní,

dlouho mi ta jeho slova zněla do spaní.



Hm, křižovatka šest dvou dlouhých dálnic,

tam ji jednou viděl naposled,

jak se smála a víc už dál nic,

nikdo neví, kdy se vrátí zpět.

Křižovatka šest dvou dlouhých dálnic,

tam ji jednou v dešti objímal,

než zas byla pryč.



A víc už dál nic, vítr vál.



Křižovatka šest dvou dlouhých dálnic,

tam ji jednou viděl naposled,

jak se smála a víc už dál nic,

nikdo neví, kdy se vrátí zpět.

Křižovatka šest dvou dlouhých dálnic,

tam ji jednou v dešti objímal,

než zas byla pryč.

A víc už dál nic, vítr vál.



Nánaná…