Hana Zagorová

Chodila jsem po lukách,

krásně volná, krásně bosá,

bez prstýnků na rukách,

jen v košilce lehoučké.



Tráva byla vysoká,

do pasu mě myla rosa.

Odemkla jsem tajný práh

pohádkové země své.



Byl modrý letní krásný den

a v trávě senzační,

jak nádherný a živý sen,

potůček průzračný.



Mě chvíli nad tím zázrakem

tál v očích dík i pláč,

když pila jsem z něj polibkem,

on šeptal není zač.



Potom slunce začlo hřát,

prozářilo každou chvilku,

modré ticho bez lidí,



sametové louky, pláž.



Já lehla jsem si do trávy

a zanevřela na košilku,

vždyť jsem v tajné zemi své,

všude kolem lesů stráž.



Má louka snů je pohádkou,

můj ráj, kde jsem jak v snách,

tam žádné cesty nevedou

a nejsou na mapách.



V té krásné zemi zázračné,

o které já jen vím,

já v trávě rosou stříbrné

tě jednou políbím.