Hana Zagorová

Tak tu sedím, ruce v klíně

a čas se vleče, loudá líně

a náhle vím, že ticha plný dům už mám.

Sčítám chvíle i pátky,

stokrát vracím si tě zpátky,

stokrát slyším tě jít jako teď sem k nám.



Když východní vítr vál

a dál k břehům vzdáleným

hnal lodí přídě,

když východní vítr vál,

řekl jsi, až se vrátíš domů,

nezabloudíš v stínu stromů,

když za oknem, co září tmou,

budu já, maják, tvůj maják.



Čekám rána, noci vítám,

světlo zhasínám, když svítá.

Úžeh léta střídá chlad podzimní a déšť,



ticho hodiny krájí.



Než se zvony rozhoupají

z přístavu hlas zavolá,

lodě se vracejí k nám.

Když východní vítr vál

a dál k břehům vzdáleným

hnal lodí přídě,

když východní vítr vál,

řekl si, až se vrátíš domů,

nezabloudíš v stínu stromů,

i kdybys viděl sám,

že cesta je zlá,

vždyť za oknem,

co září tmou budu já,

maják, tvůj maják