Hana Zagorová

Hana Zagorová, Stanislav Hložek, Petr Kotvald a Bezinky



Děvče s tváří mou ulicí jde ránem bílým,

skříně výkladní, barev zář a shon ho míjí.

Děvče v šatech, které znám, otáčí se za mnou náhle,

možná že jsem to já, sama sobě neznámá.



Děvče s tváří mou, pojď sem blíž, vždyť já se dívám,

ty jsi přece mnou, a já dál zas tebou bývám.

Co tu hledáš zmámená vprostřed aut a houfu chodců?

Ona odpoví jen, hledám, co se hledává.



Modrý ostrov snů, o kterém se nám jen zdává.

Modrý ostrov snů čeká v nás a snít nám dává.



Modrý ostrov snů je v nás,

jenom jít, jen mít zas křídla

na nich letět jak dřív, nechtít nic, jen sebou být.



Nebe azurové pod svou hlavou písek jen,

i ta pozemská tíž s vlnou odplouvá.

Smíš mít zas lásku křišťálovou

svým srdcem ji zaplatíš

kouskem jednoho mládí, časem, který pádí.

Proč nebýt blíž těm hvězdám jak ten příboj?



Děvče s tváří mou odchází a zdá se cizí,

už je najednou pouhý stín, jak v dálce mizí.

Po ní zůstal jen ten hlas, který říká neustále,

ostrov, co se nám zdál, jenom v sobě hledej dál!



Modrý ostrov snů, o kterém se nám jen zdává.

Modrý ostrov snů čeká v nás a snít nám dává.

Modrý ostrov snů je v nás,

jenom jít, jen mít zas křídla,

na nich letět jak dřív, nechtít nic, jen sebou být.



Modrý ostrov snů, o kterém se nám jen zdává,

Modrý ostrov snů čeká v nás a snít nám dává.

Modrý ostrov snů, o kterém se nám jen zdává…