Hana Zagorová

Slyším v sobě stovky zvonů

a tep mívám zvýšený,

když ve vzduchu je náhlé loučení.



Vím, že v pláči neutonu,

až srosteš s dlážděním,

nemluv gestem ani slovem.

Já se těším na to nové,

co mě na jinou promění.



Náhlá loučení, ta váží se

k mým šátkům na mávání.

Náhlá loučení jsou nápisem

na zdi příštích rozhranní.



Náhlá loučení jsou mým příslibem

příštích dnů a nadějí.

Náhlá loučení jsou klíčenkou,

co ztrácím v loňských závějích.



Nosím v sobě dávnou minu,



která čeká na svůj čas,

svým tikáním je srdci podobná.



Náš den stejně po dni plynul,

jen šedé napospas.

V loučení vždy zvoní hrana,

moje mina časovaná

touží vybuchnout, nechce nás.



Náhlá loučení, ta váží se

k mým šátkům na mávání.

Náhlá loučení jsou nápisem

na zdi příštích rozhranní.



Náhlá loučení jsou mým příslibem

příštích dnů a nadějí.

Náhlá loučení jsou klíčenkou,

co ztrácím v loňských závějích.



Náhlá loučení jsou mým příslibem

příštích dnů a nadějí.



Náhlá loučení jsou klíčenkou,

co ztrácím v loňských závějích.