Hana Zagorová

Prosím, ty věci berme, jak jsou.

Příběh o nás dvou

dospět ke konci má…

V čem tkví ten svízel? Vím já?

Cosi dělí cestu mou a tvou.



Prosím, je jedno, kdo o co hrál…

Ztrácet glanc dál

moh´ by jen hazardér.

Říci, tak odpusť, je fér.

Prosím, pro mé slzy, pro tvůj žal.



Vždyť láska, ta lhát neumí.

Když déšť ji utlumí,

najednou je ta tam, odletí.

Unavená rozvleklou chorobou

odlétá od obou,

nechce žít v zajetí.

Z nás odlétá i z našich objetí…



Prosím, už nechme zbytečných gest!



Vždyť dá se to snést.

Z vlastní prohry mě viň!

Scházím ti čím dál tím míň…

Prosím, se stolu hleďme spory smést.



Vždyť láska, ta lhát neumí.

Když déšť ji utlumí,

najednou je ta tam, odletí,

přesto však žít někde v nás bude dál.

Staletý ideál milostných objetí,

ten nezmizí už z našich pamětí.



Prosím, žij ve mně,

živ buď i mnou!

Ať svůj smysl měl

příběh nás dvou.