Hana Zagorová

Sám jsi šel,

nechal´s tu jen plášť a klíč.

Sám jsi šel,

co si budu lhát - jsi pryč!

Proud tě přines, proud tě vzal

a plakej, směj se, křič.

Svět otáčí se dál.



Sám jsi šel,

neptám se tě kam a s kým.

Sám jsi šel,

bojím se jen fám a zim.

Zim, jimž každý splácí daň

a příjdou, já to vím, a vybělí mi skráň.



Pak zazebou dny do dlaní

a nad tebou výsměch havraní,

to černé: krááááá



Sám jsi šel,

k tomu stačí vstát a jít.

Sám jsi šel,

asi že tak má to být.



Mám se sama vrátit snad

a najít prázdný byt

a sama jíst a spát.



To zazebou dny do dlaní

a nad tebou výsměch havraní,

to černé: krááááá



Sám jsi šel,

všichni vědí proč, krom nás.

Sám jsi šel,

za to může krev a čas.

Čas tě odvlál od mých vrat

a odtrh’ od mých řas

a nechce zpátky dát.



Zbylo vzpomínek pár

a tenhle prázdný byt.

Však srdce má ten dar,

že nepřestává bít.