Hana Zagorová

Tak ty ses vrátil přece jenom zpátky.

Ani se neptáš, jestli radost mám.

Mezitím život prošel tam a zpátky,

pokud si na něj vzpomínám.



Řekl jsi, přijdu hned, je přece neděle

a ty máš z mechu dlaň a nic se neděje.

Jen budík tiše tikal, když jsi tohle říkal.

Oknem vyletěla za tou větou včela.



A ty ses vrátil přeci jenom zpátky

a našel dvéře zavřené.

A místo klíčů pod zadními vrátky,

pohádky mládí složené,

perličky na šňůrce pečlivě schované,

sotva kdo objeví, sotva kdo dostane.



Jen zvonek u mých dveří pořád ještě věří,

že se jako loni jednou rozezvoní.



A ty ses vrátil přeci jenom zpátky,

rytíř bez bázně, bez hany.

On každý román, dlouhý nebo krátký,

poslední list má popsaný.



Řekl jsi, přijdu hned, je přece neděle

a ty máš z mechu dlaň a nic se neděje.

Tak proč pořád jen stojíš?

Proč se vejít bojíš?

Přestaň být nesmělý, je přece pondělí.