Hana Zagorová

Dnes už vím, že čas odděllil nás mříží.

Vzpomínky šedé únavou mě tíží,

snad i mým strážným andělům se klíží víčka.



Kam jsi šel, jak jsi vypadal, kdo ví to?

Andělé, copak není vám to líto,

že můj čas v sobě díry má jak síto?

Co v něm zůstane…



Tak jako ptáci vzlétá zvolna v dálce

vzpomínka z římsy dávných dní.

Ztěžka se zdvíhá, má už svoje léta,

třepetá křídlem loučení.



Kam jsi šel, proč i obrys tvůj se hroutí?

Kde jen mám ten tvůj prstýnek, ten z pouti?



Nemyslím, že mě bůhví jak dnes rmoutí,

že si nevzpomínám.