Hana Zagorová

Už si vítr píská, vtrh´ sem s píš?alou.

Prošlé lístky r?ží kolem tancujou.

Už ten vítr hvízdá píse? ?erstvých rán,

za ní v plášti s dírou krá?í jeho pán.



Jeho pán je v?troplach,

límec vzh?ru, v o?ích prach.

Náhle vyplašený vítr se mnou zmítá,

když se blíží v?troplach,

co byl dlouho na cestách.

Já svou roztoulanou lásku dom? vítám.



Už se vítr zdvíhá, vítr bou?livák

rozprostírá v?ní jako k?ídla pták.

Už ten vítr vstává, letí z hnízda dn?

a svou úctu vzdává pánu pr?vanu.



Jeho pán je v?troplach,

límec vzh?ru, v o?ích prach.

Náhle vyplašený vítr se mnou zmítá,

když se blíží v?troplach,

co byl dlouho na cestách.

Já svou roztoulanou lásku dom? vítám.



Už se blíží v?troplach

límec vzh?ru, v o?ích prach.

Náhle vyplašený vítr se mnou zmítá,

když se blíží v?troplach,

cítím vláhu na ?asách.

Já svou roztoulanou lásku dom? vítám.



Když se blíží v?troplach

jako úsvit v no?ních tmách.

Ty má roztoulaná lásko já t? vítám.