1. Je to všechno pryč. Nenávratně a jednou provždy pryč. Jen rezavá nádrž mého prvního hárleje a roztrhaná bunda nasáklá olejem mi občas proti mé vůli připomenou tu dobu. Silnici rozpálenou sluncem, tetelící se vzduch, vzteklý řev motorek a omamnou vůni benzínu. Znovu vidím ty ošlehané tváře za vysokými řidítky, jejich rysy jsou však již rozmazané rukou času. Ale jednu tvář nezapomenu nikdy, i kdybych žil tisíc let. Jede v čele, vždycky první. Hrdý, nespoutaný, s mastnými vlasy vlajícími ve větru. Jmenoval se Ločman. Vlastně to byla jeho přezdívka, jeho pravé jméno neznal nikdo, ani rodiče. Pro všechny to byl vždycky jenom Ločman. A pro mne ještě něco navíc. Táta. Člověk, který mi dal nový život a naději. Tehdy, když mě našel na ulici, stál jsem už po pás v řece smrti. A on mne posadil na svou motorku a vyvezl za město. Zapálil oheň a celou noc jsme jen tak seděli, kouřili a dívali se do plamenů. Nebylo třeba slov.
2. Od té doby jsme jezdili spolu. Zdálo se, že to nikdy nezkončí . A pak přišla ta zatáčka. Všichni o ní věděli. I Ločman. Nevím, proč to udělal. Místo, aby přibrzdil, přidal plyn a dal svému hárleji křídla. Jakoby se chtěl vysmát strachu, přírodním zákonům a všemu, co člověka svazuje. A to byl konec. Nebo spíš začátek konce. Všichni jsme to věděli. Teď už je to pryč. Nenávratně a jednou provždy. Jediné, co tu zbylo, je ta Ločmanova píseň. Zpíval si ji ve chvílích toho zvláštního smutku, kdy blednou hvězdy, začíná nový den a člověk je úplně sám. Zpíval ji nahlas, falešně. hlasem poznamenaným lety a burbónem, ale pro mě to znělo jako hudba z ráje. Bylo to asi takhle:
R: Aj mena ou bejby hel
aj mena ou juvi sej
ví nemo skáj Ločman fri
aj mena ou bejby hýl
2. Od té doby jsme jezdili spolu. Zdálo se, že to nikdy nezkončí . A pak přišla ta zatáčka. Všichni o ní věděli. I Ločman. Nevím, proč to udělal. Místo, aby přibrzdil, přidal plyn a dal svému hárleji křídla. Jakoby se chtěl vysmát strachu, přírodním zákonům a všemu, co člověka svazuje. A to byl konec. Nebo spíš začátek konce. Všichni jsme to věděli. Teď už je to pryč. Nenávratně a jednou provždy. Jediné, co tu zbylo, je ta Ločmanova píseň. Zpíval si ji ve chvílích toho zvláštního smutku, kdy blednou hvězdy, začíná nový den a člověk je úplně sám. Zpíval ji nahlas, falešně. hlasem poznamenaným lety a burbónem, ale pro mě to znělo jako hudba z ráje. Bylo to asi takhle:
R: Aj mena ou bejby hel
aj mena ou juvi sej
ví nemo skáj Ločman fri
aj mena ou bejby hýl