Helena Vondráčková

Vím, to se stává, že lidé jdou,
léta se míjejí a slepí jsou.
Tvář, kterou ve snách, v očích máš,
tam, kde ji potkáš, nevnímáš.

Vím, to se stává,
/je to zvláštní/
že lásky snáz
/v něžných závějích/
hledáme v dálkách
/smyslu prázdných/
než blízko nás.
/když tě míjejí/

Vím, že mě stokrát potkáváš
/má tě ráda a on rád tě má/
Vím, že mě stokrát nepoznáš, ani já.

/Nač se soužíš, nač jsi ztrápená,
/vždyť ty toužíš a on rád tě má.
Vím, já to vím /Je to láska i když tvář nemá,
jméno a příjmení, místo a stáří/

Je to vzácné, je to souznění.
Je to láska, je to sblížení.
Je to nádherný dotyk vzdálený.
Ví, kdo jsi, ví, co jsi,
má tisíc tváří.

Čím se to stává, že oči dvou
léta se míjejí jak rána s tmou.
Víš, je to zvláštní, řekni sám,
že si teď s tebou povídám.

Proč náhle přání,,
/každá hláska/
co v očích máš,,
/něžné souzněn/)
marně se brání.,
/je to láska/
Mám asi táž.,
/je to sblížení/

Sním, že tě stokrát potkávám,
/má tě ráda a on rád tě má/
Sním, že tě stokrát poznávám, blíž a blíž.

/Je to krásné, lidské souznění
/slovo vzácné, slovo sblížení.
Vím, já to vím /Dotyk blízký, dotyk vzdálený.
/Jména a příjmení v lásce ti dávám/

Oči snílků, něha smíření
To je láska, to je sblížení
Prudká závrať, sladké toužení.
Ví co jsi, ví kdo jsi,
věčnou se stává.

Je to vzácné, je to souznění.
Je to láska, je to sbížení.
Je to nádherný /dotyk vzdálený/
Ví, kdo jsi, ví, co jsi
má tisíc tváří.