Helena Vondráčková

Dívej, krátí se den,
prší déšť, snad on ví, kde tě mám?
Zbývá jen pár jmen,
povzdech můj, tvé dlouhé budu sám.
Leč já teď lítostem se bráním
a běžím létu vstříc a známým stráním.

Zas přijde červen a půjdem trávou
po stopách z loňska křížem kráž
a štěstí, o něž mne dnešek krátí, se vrátí,
zítřek je jen jeden a to ten náš.
Zas přijde červen a půjdem trávou,
klid, mír i neklid noc nám dá,
té noci vesmír se zatmí zprávou,
tou zprávou, že můj jsi navždy a já jen tvá,
já jen tvá.

Snívej, jak já teď sním,
o tom všem, co nesmí čas nám vzít.
Smích můj, usměj se s ním,
měls jej rád, jak dar, jenž z nebe slít.
Tak miluj dál ten smích, co září,
vždyť mi ho zítra snad už slíbáš z tváří.

Zas přijde červen a půjdem trávou
po stopách z loňska křížem kráž
a štěstí, o něž mne dnešek krátí, se vrátí,
zítřek je jen jeden a to ten náš.
Zas přijde červen a půjdem trávou,
klid, mír i neklid noc nám dá,
té noci vesmír se zatmí zprávou,
tou zprávou, že můj jsi navždy a já jen tvá,
já jen tvá.