Hradišťan

Když podzim stromům větve sklání,
a při klekání obzor kleká,
těch cvčků na svaživé stráni,
ach Bože jen je nepolekat.

Tam kde jsoum kdysi přeběh loučku,
teť zvolna míjím Boží muka,
poutnickou holí potichoučkum
těm cvrčkům lichý rytmus tůkám.

Košili svléknu propocenou,
a vánek podladí mě za to,
zastudí hlína do kolenou,
a slunco listím sipe zlato.

Nemámě poklad Boží v bance,
nic vís jsme v světě nestašili,
než dojít cestou ke studánce,
a začít jednu krásnou chvíli.

Tak před ní klečím na kolenou,
snad opustím ji neskalenou,
je z čisté vody čistá píseň,
ve které nebe zrcadlí se.

Když podzim stromům větve sklání,
a při klekání obzor kleká,
těch cvčků na svažité stráni,
ach Bože jen je nepolekat.

Nemáme poklad Boží v bance,
nic víc jsme v světě nestačili,
než dojít estou ke studánce,
a zažít jednu krásnou chvíly.