Ivo Jahelka

Před sebou zákon a výpis z rejstříku,

za každou lásku záznam krví,

strohé, přísné, v soudním měřítku

ten poslední i ten prvý, tralalala hm hm.



Odshora dolů si je pročítám,

dlaně se mi trochu potí

představou trestu, který počítám:

vyjde mě na doživotí.



®: Už bych to neudělal, už jsem poučený,

hříchy mýho těla jsou dávno promlčený.



Kradli jsme spolu třešně v zahradě,

zrychlený tep a silný řeči,

na krku let šestnáct, mlíko na bradě,

první majetkový přečin, tralalala hm hm.



Za trikem jsem ti třešeň hledal,

spadla tam a já ji lovil honem,

ty dvě, co jsem našel, už jsem z rukou nedal,

rozdělil se se zákonem. ®:



K snídani slunce přímo z východu

řezané noční kocovinou,

narušil jsem tvou mravní výchovu,

tohle mi fakt neprominou, tralalala hm hm.



Viny mě asi sotva zprostí,

doufám, že aspoň znají míru

polehčujících okolností:

chodil jsem do Pionýru. ®:



Zpaměti znám už zákon trestní,

necpu si dýmku suchou natí,

vím, co se může a co nesmí

a že nejsme všichni svatí, tralalala hm hm.



Zamknou nám ruce, ale ústa ne,

ještě dnes večer spolu se zpijí,

právo ať dál si v knihách zůstane,

my jsme děti amnestií.



®: Tak jsem trestu ušel, už jsem poučený,

jen hříchy mojí duše, ty nejsou promlčený ...