Jakub Smolík

Na první pohled se může zdát
Že jsem štěstí vždycky měl
Nebylo lehký se protloukat
V omylu žil, kdo záviděl

Za úsměv starosti se dají skrýt
I sláva hořkou příchuť má
Já toužil osud v rukou mít
Dřív, než mě Pán Bůh k sobě zavolá

Kdo mě zná, ten pochopil
O čem tolikrát já v písních snil
Dopisy lásky psal a chtěl ti říct
Že věrný zůstávám svým snům

Řekni, že je nebe - řekni, že je ráj
Pro ten pocit štěstí lidi svoji víru maj´
Z nebe tátu slyším, slzy v očích mám
Tvé rady mi schází, na tvůj úsměv vzpomínám

Nějaký čas už lásku mám
Roky zklamání jsou pryč
Doma života si užívám
Dětský smích je k štěstí klíč

Už není vůbec nic jak dřív
Každý večer domů pospíchám
Je to láska i velká starost
Obě holky mám moc rád

Teď vzpomínám, jak můj táta při nás stál
Na naší mámu v těžkých chvílích vždy spoléhal
Rady vážně bral, svou hrdost měl
Za svým slovem stál a věřil
Že dokážu stejně mít rád

Řekni, že je nebe - řekni, že je ráj
Pro ten pocit štěstí lidi svoji víru maj´
Z nebe mámu slyším, slova laskavá
Všechno, co tě trápí jenom láska překoná