Jan Nedvěd

Měsíc z potoka se dívá, na obrázku byl by to asi kýč,
stínům stromů voda zpívá, mraky ve tmě mizí pryč,
a bílej oheň sepne ruce k nebi, a s ním dým,
plameny kreslí na skály mihotavej stín.

Hejna ptáků, co krouží a nic víc,
jen tak jít, něco si s kamarádem říct.

A do písniček zahoukal v dálce noční vlak,
to tuláci se sešli zpívat, hrát si jenom tak,
oddechnout a odpočinout, v trávě slyšet dech,
obyčejný dny vyměnit za chvíle jak mech.

Hejna ptáků, co krouží a nic víc,
jen tak jít, něco si s kamarádem říct.

A starý prázdný lomy s vodou průzračnou jak sklo,
a bunkry plný slámy, kudy válka šla a zlo,
a horský boudy na hřebenech, chajdy v údolí,
a večery, kdy vypráví se smutek, pláč a smích.

Hejna ptáků, co krouží a nic víc,
jen tak jít, něco si s kamarádem říct.

Hejna ptáků, co krouží a nic víc,
jen tak jít, něco si s kamarádem říct.

Hejna ptáků, co krouží a nic víc,
jen tak jít, něco si s kamarádem říct.